V dalším vzpomínkovém článku je na řadě sezona 1992/1993 z pohledu áčka. A byla to docela zvláštní sezona. Hlavně proto, že jsme hned 2x prohráli ten samý zápas kontumačně 8:0. :) Což nás ve svém důsledku stálo postup do vyšší soutěže.
Před touto sezonou se do vlašimského oddílu po mnoha letech vrátili Arnold Krischke a František Innemann (tedy hráči I. VT), což pro náš tým byly velké posily. Mohli jsme tak v Divizi II (v dnešní hierarchii by to byla Krajská soutěž), myslet na přední příčky.
Sestava družstva Spartaku Vlašimi v sezoně 1992/1993 vypadala takto:
1. Vojta Tomáš I.VT
2. Innemann František elo 1960
3. Krischke Arnold elo 1985
4. Hála Pavel II. VT
5. Matějovský Ondřej I.VT
6. Vojta Stanislav II. VT
7. Hanáček Josef III.VT
8. Kořínek Jan III.VT
9. Lalouček Miroslav III.VT
V soutěži hrálo 9 týmů a v 1. kole jsme měli volno, Divizi jsme tedy odstartovali až 22. 11. 1992 domácím zápasem s Baníkem Příbram. A moc nechybělo a nezahráli jsme si ani v tomto kole. Hosté totiž dorazili o 55 minut později a navíc pouze v 6 lidech. Zápas byl tedy pouze formalitou a skončil našim hladkým vítězstvím 6,5:1,5. Mnohem zajímavější byl souboj ve 3. kole proti béčku Říčan. Favorizovaným domácím (Divizi nakonec vyhráli) jsme dokázali sebrat bod za remízu 4:4. Vydřel ji tehdy za stavu 4:3 v remízové koncovce Arnold Krischke.
A dařilo se nám i nadále. V prvním zápase roku 1993 jsme rozdrtili béčko Benešova 7:1. Jedinou kaňkou bylo, že se bez omluvy nedostavil Pavel Hála (naštěstí na osmičce za něj zaskočil Pavel Vojta) a tohoto nešablonovitého hráče už pak ve Vlašimi nikdo nikdy neviděl. Stejně hladce jsme vyhráli i v kole dalším, tentokrát v Sedlčanech 6:2, a v půlce soutěže jsme byli na předních místech tabulky. Klíčový zápas pro celou sezonu 1992/93 pak přišel v 6. kole. Doma jsme přivítali dalšího z favoritů Chýňavu. Hosté dorazili pouze v 7 lidech, ale ani to nám nepomohlo. Smutným hrdinou dramatického zápasu se stal František Innemann, který za stavu 3,5:3,5 udělal v jasně vyhrané koncovce velikou hrubku a body tak putovaly do Chýňavy. Dobře si pamatuji, jak náš hráč už při partii říkal, že tahle partie půjde buď do análů, nebo do kanálu. Bohužel platila druhá možnost.
No, a teď se dostávám k tomu, co jsem naznačoval v prvním odstavci. V 7. kole jsme měli 28. února hrát v Berouně, a prostě jsme tam nejeli. Už ani nevím proč, jestli bylo málo lidí (což je dost nepravděpodobné, protože o den dříve hráli skoro všichni na okresním přeboru 4členných družstev v Čerčanech), anebo se nám jen po zklamání z předchozího zápasu prostě nechtělo … Co se ale nestalo. V noci ze soboty 27. na 28. 2. napadlo pár centimetrů sněhu, a jak se nám to rozleželo v hlavě, tak jsme vytáhli historku, že jsme kvůli „sněhové kalamitě“ nemohli do Berouna dorazit … Kupodivu nám byl tento „argument“ uznán a zápas přeložen na další víkend. Jenže půlka týmu (4 lidi) hrála od soboty týdenní turnaj v Říčanech, takže jsme do Berouna opět nejeli. Tentokrát už nám žádné protesty nepomohly a prohráli jsme 8:0.
Závěr soutěže už žádné excesy nepřinesl. V 8. kole jsme odmítli nabízených 4:4 od Říčan“C“ a v bojovném zápase bez jediné remízy vyhráli 5:3. Zajímavostí tohoto utkání je, že se ve vlašimském dresu naposledy v soutěžích družstev představil Tomáš Sysel – někdejší naděje našeho oddílu (hrával i na 1. šachovnici, ale k tomu se třeba dostanu v nějakém dalším historickém článku). Našel jsem partii s Honzou Zamrazilem, která mohla dopadnout obráceně, než jak dopadla:
V posledním kole jsme pak v prestižním derby porazili odvěkého rivala z Benešova 5:3. A to dokonce jen v 7 lidech (k utkání tehdy bez omluvy nedorazil Míra Lalouček). Rozhodly přední desky, kde jsme domácím dali 5:0!
Celková tabulka je na první pohled vyrovnaná a mohlo by se zdát, že nás musel hodně mrzet kontumovaný zápas v Berouně. Ale úplně tomu tam není, Říčany si v závěru jistily 1. místo několika dohodnutými remízami.
Ze statistik je vidět, že tým táhla trojice Stanislav Vojta, Arnold Krischke a Tomáš Vojta.
Z dnešního pohledu není umístění vlašimského áčka v sezoně 1992/93 ničím zajímavým. Ale tehdy to pro nás byl nejlepší výsledek za mnoho let.
(autor článku: Tomáš Vojta)
Jestli se nepletu, tak se do toho Berouna nejelo kvůli problémům s auty. Tenkrát řídilo méně lidí než teď a bylo víc tzv. svátečních řidičů. Když se kouknu na naši soupisku v článku, tak z těch devíti lidí měli auto jen tři hráči: pánové Innemann, Vojta a Lalouček, přičemž pan Vojta jezdil delší štreky přes Prahu nerad. Možná i něco namítl ve smyslu, že má napadnout sníh, tak se to udalo jako důvod nejet, který nám pak překvapivě uznali. Vím, že já jsem byl ochoten jet vlakem, ale „stará garda“ (ve skutečnosti mladší pánové než já dnes :) ) nechtěla. Ono to tenkrát znamenalo vyjet už ve 4 hodiny (vlaky byly o dost pomalejší než dnes a všechny soutěže začínaly v 9 hodin). Jak k nám byla STK benevolentní, tak nás pak při té dohrávce zařízla – myslím. že dopis s nedělním termínem dorazil kapitánovi pár dní před zápasem, a jak jsme hráli ten týdenní Memoriál Karla Ferbase, tak to zařídit nešlo. Celkově ale uznávám, že jsme kontumačně prohráli zaslouženě. :)
Nepříjemné bylo, že v sezoně 92/93 nehrál více Pavel Hála. V našem oddíle byl jen něco přes rok, ale líbil se nám jeho styl hry. Dostával se to často do divokých nepřehledných pozic, kterým jsme říkali „Hálovky“. :) 17. ledna 1993 ale nepřišel na zápas a pak už nikdy ani na žádný další. Jestli si dobře pamatuji, tak měl nějaké problémy psychického charakteru. Škoda ho, byl to dobrý hráč.