Šachistův cyklodeník – část I.

Emil Macků

Na úvod by se slušelo vysvětlit, o co jde a proč píšu tento článek na šachový server. Odpověď na první otázku je, že potřebuji vyčistit hlavu, tak jsem se rozhodl naložit pořádně bicykl a vyrazit na sever, druhak je to můj už druhý nešachový příspěvek ( viz. O smažák Franty Innemanna), myslím, že to osvěží dění a třeba se i pobavíte. Dohodl jsem se s Ondrou, že bude-li internet po ruce a situace dovolovat, tak třeba obden něco pošlu. Tím, že je to v podstatě živě, můžete i něco poradit, poněvadž jedu opravdu natěžko poprvé .

Den první – pátek 17.8.

Plán v 7 hodin vstát, do osmi se zabalit a vyrazit se ukázal jako nereálný, krámů je hodně a byť šetřím zejména na oblečení, musím konstatovat, že takhle naloženou krávu jsem ještě neviděl. Oproti loňské vídeňské pouti beru navíc malý stan pro strýčka Příhodu, teplejší spacák, místo obyčejné karimatky pohodlnou nafukovací, rozličné nářadí a náhradní díly ( což kupodivu není tak hrozné ani na objem ani na hmotnost), každopádně ve finálním vážení jsme na 48 kilech, potom s dalšími věcmi kolem padesáti.

Start proběhl až ve 14:00, ještě s drobností, že chyběla helma, kterou se mi nepovedlo najít. Jelikož spěchám ještě něco zařídit v Praze, jsem rozhodnut koupit novou někde cestou. Naskakuji na kolo (dá-li se ta obluda tak ještě nazvat a jedu. První šok přichází hned na výjezdu z Benešova, kde stoupání ke Kauflandu ukazuje se býti pro téměř stošedesátikilovou soupravu ( včetně mě ) zdatným soupeřem. Radši nemyslím, co bude, až přijdou kopce, a valím dál. Do Prahy jedu přes Poříčí a Jesenici, tam jsou celkem 3 stoupání a již to první z Nespek mě nutí oprášit i nejlehčí převod, který se pak stává i při menších terénních nerovnostech celkem častým hostem. Přesto se i poslední kopec ze Želivce podařilo vyjet – už v nalezené helmě, kterou mi táta obětavě dovezl ( naštěstí při mojí rychlosti jsem nedojel nijak daleko ).

Pak přišel padáček do Prahy, a jelikož už jsem byl v časovém presu, skočil jsem na Chodově do metra a sfouknul do centra vyřídit vše potřebné, načež jsem jako benešovský patriot navštívil Ferdinandovu pivnici v Opletalce. Tady přišla první krize, v hospodě je totiž lépe než na kole. Jak by řekl Shakespeare: „Jet, nebo ještě jedno, toť otázka“) Rozhodl jsem se bojovat, koupil jsem nějaké mapové podklady v Paláci knih, propletl se pátečními davy turistů a doplácal se k Vltavě. Po pravém břehu jsem nádhernou asfaltkou dojel do Klecánek, kde ovšem oficiální cyklotrasa vede do brutálního kopce. Po konzultaci s místními pokračuji podél vody, cestou necestou, s dobrým pocitem se opět na cyklotrasu napojuji, jenže ejhle. Cesta se hodně zužuje, vlevo ode mne je kolmá stěna do řeky- následoval by pád ze zhruba 6 metrů, od okraje projíždím místy jen 30 centimetrů, navíc kolo často klouže po kořenech a kamenech, někde musím přetlačit či dokonce přenášet. Jako cyklotrasa pro rodiče s dětmi žádná sláva. Když jsem během půl hodiny přežil asi 30 smrťáků, opět se napojuji na rozumnější cestu, po které mířím do Kralup. Když se dodatečně podívám do průvodce, tak skutečně označuje příslušný úsek na levém břehu jako smrtelně nebezpečný a na pravém jako nesjízdný ( ten jsem zvolil já ), a doporučuje si pomoci vlakem. Inu vše nemusí být dokonalé.

V Kralupech musím učinit klíčové rozhodnutí, kudy dál – další klíčový bod na trase je Berlín, buď můžu dále podle Vltavy a Labe, druhou variantou je trasa Mělník – Česká Lípa – Šluknov – Oppach, kde je možno se napojit na řeku Sprévu, mířící až do Berlína. Jelikož s kopečky teď opravdu nejsem kamarád, zvolím zbabělé ( nebo chcete-li rozvážné – to zní líp ) rozhodnutí mrskat to podle Labe, kam až to půjde, a pak se uvidí.

Z Kralup ovšem nekopíruji Vltavu, ale jedu po prázdné silnici souběžné s dálnicí, nakonec k řece uhýbám u Terezína ( to už je Labe ), na jehož kraji jsem v poli rozbil tábor a ulehl. Je asi 1 hodina ráno, ujeto 101 km – sice žádná sláva, ale za půlden to není tak zlé.

Den druhý – 18.8.

Budím se před šestou hodinou, ale vyrážím až po půl sedmé – tady zjišťuji, co mi bude v dalších dnech zabírat hodně času, jedná se v podstatě o logistický problém, jak všechno přivázat, zabalit, najít atd.

Pokračuji po levém břehu Labe, hlavní tah je teď celkem prázdný, u benzínky doplňuji tekutiny a koukám na internet, jestli se dnes někde poblíž nehraje nějaký turnaj. Je třeba dodat, že jak stránky krajské, tak i dílčí oddílové žádné extra informace neposkytují – ousťáci – udělejte s tím něco.

Před Děčínem ještě chvilku dospávám u vody a ve městě zařizuji vše potřebné – vybitá baterka v tachometru, nakoupit potraviny a vodu, protože po loňské zkušenosti z Rakouska, kde kromě benzínek nefunguje o víkendu nic, se chci trochu pojistit – kdo mě zná, ví, že jídla tolik nepotřebuji, ale tekutiny budou klíčové. V Hřensku si nostalgicky dávám svíčkovou a poslední české pívo v hospodě, kde jsem kdysi baštil krupkový guláš ( seděl jsem venku a začalo krupobití a kroupy byly všude – i v guláši ). Podle cedule je to do Drážďan kousek, tak si vesele valím dál, cyklistů i bruslařů je všude jak máku, nakonec se přívozem přeplavuji na druhou stranu a zírám – do Drážďan stále stejně daleko jako z Hřenska, ač jsem již téměř 15 km ujel. Zahudruju a pokračuju – cesta je pěkná, ale zdaleka to není rovina, je tu celkem dost skoků nahoru dolů, a navíc stezku často kříží frekventovaná železnice, což taky nezrychluje. Nakonec se mi podařilo lehce zakufrovat, díky čemuž jsem objevil nádherné koupaliště. V 6 večer jsem po celém dni v hrozném vedru vyřízen, tak s chutí kombinuji studený bazén a teplou sprchu. Poté pomalu pokračuji k Drážďanům, syslíce poslední zbytky tekutin, protože voda ve vsích pitná není. Na kraji města slyším spousta troubení a zjišťuji, že Labe je plné lodí, větších i menších, které plují sem a tam. Už je tma, tak se rozhoduji, jestli se kousek vrátit a zalehnout, ale nakonec se rozhoduji projet ještě město a přespat za ním.

Už po pár kilometrech se mi podařilo najít velkoobchod s nápoji, chvilku před zavíračkou, tak přemýšlím, kolik kolo uveze, nakonec nakládám 8 litrů, kolo už tak přesahuje 60 kg, ale nedá se nic dělat. Spotřebu tekutin odhaduji při tomto počasí na 12 litrů denně, takže bych mohl do dalšího večera vydržet. Poté projíždím městem, spousta prvků má podobný charakter jako Berlín, včetně obrovských zelených ploch v centru – pozůstatků bombardování. Co je ovšem podivné, nikde není ani noha, v sobotu večer žije víc i Benešov, tak přemýšlím, jestli jsou Němci tak disciplinovaní, aby mohli už v neděli ráno vydělávat na řecké, italské, španělské aj. dluhy .

Odpověď dostávám při průjezdu historickým starým městem, místní Staromák je narvaný k prasknutí. Nakonec parkuji kolo a obcházím okolní uličky a musím konstatovat, že takovouhle party jsem ještě neviděl – kam se hrabe funus Kim – Čong – Ila, a tam jsem navíc naživo nebyl. Všude samé stánky, suvenýry, žrádlo, pivo, kapely. Kdosi mi vysvětluje, že se jedná o Stadtfest, čili každoroční městskou akci. Zajímavé bylo obsazení, staří, mladí, hodně mladí, zkrátka všichni. Počet účastníků na centrálních asi 30 náměstích a pláccích vychází jednoduchým výpočtem na šílených 200 – 250 tisíc, což je skoro polovina obyvatel města, ale samozřejmě jsou zastoupeni i lidé odjinud. Všude je ovšem spousta bordelu, v podstatě se brodím rozbitým sklem – stará generace pořádných Němců asi už vymřela. Přesto se v neuvěřitelné atmosféře ještě chvíli zdržuji, potkávám i krajany, jenže na plnohodnotnou konverzaci mi chybí asi 3 promile, takže mířím dál. Město a několik předměstí jsou nekonečné, tak to nakonec zalamuji za jakousi benzínkou schovaný na romantickém parkovišti za popelnicí, prostě idylka. Je asi 1:30, ujeto 135 km, celkem 236.

Den třetí – neděle 19.8.

Vstávačka před šestou, hned naskakuji na kolo, za rohem je slavné město porcelánu Míšeň, tak si ho jdu prohlédnout. Už před osmou hodinou je vedro velmi nepříjemné, tak se jdu nejdřív umýt na benzínku, kterou jsem si nazval U Ucpaného záchodu, a ani nebudu říkat proč. Pokračuji podle vody, cíl je zdolat nějaké kilometry, než se oteplí víc. Horko zatím subjektivně není tak strašné, ovšem v dalším městečku v 11 dopoledne ukazuje teploměr 34 stupňů, už řadu kilometrů nebyl při cestě strom, stín či něco podobného, až nakonec nacházím skupinu akátů, mezi ně házím karimatku a snažím se udržet při životě. Kolem třetí zkouším pokračovat, po deseti kilometrech na další špatné odbočce nalézám opět koupaliště, tentokrát jakýsi rybník. Zdálky působí parádně, zblízka je vidět, zařasení a zasinicování, ale jak to bylo příjemné. Po rychlokoupeli pokračuji dál, dostavuje se dnes již asi sedmatřicátá krize, jelikož jsem zatím jedl poměrně málo masa, tak dospívám k závěru, že je potřeba doplnit bílkoviny. Lovecký salám mi sice už jde trochu naproti ( je asi o 40 st tepleji, než je doporučené skladování), jeho klasická struktura už není příliš patrná, jelikož veškeré sádlo se rozteklo, ale to nevadí. Nejdříve uřezávám tenké plátky, pak silnější, nakonec ho rvu rovnou zubmo, sádlo stříká všude kolem, ale cítím se mnohem lépe. Zapíjím zbytkem vody a doufám, že v 10 km vzdáleném městě Torgau bude možno koupit pivo. To činím na benzínce, následně se dotankuji v Mekáči a čekám, jestli bude možné vůbec pokračovat. I kolem deváté večer ještě není k žití, vyjíždím nakonec v až v 10.

Ilustrační foto

Dalším cílem je necelých 50 km vzdálený Lutherstadt, kde se odpojím od Labe a zamířím na Berlín. Cyklostezka v noci nepřipadá v úvahu, tak jedu po silnici, která je krásně rovná a přímá, v kombinaci se silným světlem vidím někdy i řadu kilometrů před sebe. Počítám na 50 km necelé tři hodiny tak nařizuji budíka za 2,5, kdybych usnul, abych nezapomněl odbočit. Cesta sice už není žádná rovinka, ale peru se s ní statečně. Cestou se až na myš, srnu a jezevce, které jsem málem sestřelil, nic nestalo, až 7 km před cílem přichází cedule se zákazem vjezdu cyklistům. Stejně nebylo kam odbočit, a v neděli o půlnoci slušný policajt spí. Pokračuji tedy dál a po chvíli se silnice nečekaně rozvětvuje v dálnici. Šlapu tedy do pedálů a předstírám motorku, nicméně v dalším stoupání musím do nejlehčího převodu a to už nebyla žádná sláva. Provoz pak zesílil a zejména v různých zúženích se člověk necítí dvakrát pohodlně. V Lutherstadtu sjíždím dolů, parkuji na vedlejší silnici, léčím si infarkt a rozhoduji co dál. Povedlo se mi ujet 47 km, ne zrovna po rovině, za 2 hodiny a další zajímavý údaj je, že jsem po celou dobu bez přestávky, tj. nepoložil jsem nohu na zem – to si pamatuju, nešly mi totiž vyháknout z nášlapů.

Je půl jedné, už se mi nakonec nikam nechce, tak to balím v hotelu U Podpapíráka ( ráno jsem zjistil, že smrádek byl jiného původu – ze skládky asi 5 metrů vzdálené). Dnes ujeto 135 km, celkem 371.

Den čtvrtý – pondělí 20.8.

Dnes jsem se prospal vydatně, skoro do sedmi, nic zvláštního se nestalo, až na noční návštěvu potkana – toho jsem zahnal, stopy zubů na salámu jsou spíš moje, takže klídek. Projíždím si krásné historické centrum města, nakupuji něco na zub a jedu rovnou na sever. Po pár kilometrech musím ovšem dát pauzu, nevím, jestli na mě něco leze, nebo se jedná o celkové přehřátí ze šíleného počasí. Po hodince zkouším pokračovat, vesměs se jede po cyklostezce těsně u hlavní silnice, střídá se pole a les, tedy i slunce a stín. To je sice daleko lepší než pusté pláně včera, nicméně když zahlédnu ceduli koupaliště, vůbec neváhám. Je kolem poledne, teplota ve stínu už atakuje čtyřicítku, tak tam posílám jedno vychlazené a lehám do bazénu. Jelikož se nic nemění, zůstávám až do 6 do večera a prožívám příjemný den. Peru prádlo, ochutnávám místní specialitu, dospávám, koupu se atd. Provozovatel mi vysvětluje, že do centra Berlína je to 70 km, tedy jsem tam za chvilku. Do poloviny trasy je to pravda, pak přichází zákaz vjezdu cyklistům a už za tmy mě to honí městečkem Beelitz a za chvilku zase na hlavní. Po cyklotrase se kvůli zatáčkám a tmě jezdit nedá, musím tedy po silnici, což ve tmě a velmi hustém provozu taky nesplňuje očekávání. Nakonec přichází před Postupimí další zákaz, tak to vzdávám, a ač nerad, s představou nočního Berlína se musím rozloučit. Přespávám u benzínky na loučce. Jinak takový zvláštní postřeh – noci jsou jasné, ale není vidět měsíc, je v podstatě tma jako víte kde. Buď mu asi Němci něco udělali, nebo ho tu vůbec nemají.

Další obecný postřehy z cyklojízd:

• Cyklotrasy tu na rozdíl od ČR obecně nevedou po silnicích – často vedle, nebo úplně jinudy

• Kvalita povrchu cyklotras je výrazně horší než třeba v Rakousku, zejména ve městech pořád člověk skáče přes obrubníky ( byť nízké ) a s naloženým kolem trpí nejen stroj, ale i náklad a samozřejmě jezdec. Pokud máte někde něco přivázané, časem to ztratíte ( už se mi stalo vícekrát ) a naložené kolo časem rozsekáte.

• Jezdit po silnici taky žádná sláva, povrch je sice výborný, ale skoro všechny silnice jsou proti našim uzoučké, takže na kole se tam necítíte pohodlně – např. silnice první třídy nejsou na šířku ani poloviční, nemají žádné odstavné pruhy atd. – dají se tedy používat spíše vedlejší a nejlépe v noci

• Řidiči jsou tu ovšem mnohem tolerantnější a pohodovější – člověk se cítí bezpečněji.

• Ideální kombinace je tedy silnice ve městě a cyklostezka mimo.

Dnes ujeto 72 km, celkem 443.

Den pátý – úterý 21.8.

Nevyspal jsem se nic moc, rozbíhám šlapky kolem půl šesté, za chvíli jsem v Postupimi, poprvé přejíždím Havolu a svištím do Berlína. Berlín není na kolo taková rovinka, jako mi slibovali, ale stejně mnohem příjemnější než Praha. Je tu spousta lesů, řek a vodních ploch. Od rána cítím, že s kolem není všechno v pořádku, budu muset utáhnout přední přesmykač, něco udělat s řetězem ( namazat nebo vyhodit ), a především se zdá, že hází zadní kolo, tak budu možná muset centrovat. To ale teď neřeším a vychutnávám si krásy Berlína. Jsem tady vlastně poprvé ve dne a za světla a splňuje se moje obava  – lidí jak máku a na silnicích chaos, jaký jsem ještě neviděl. Jelikož je ovšem dobře organizovaný, žádné nehody nevidím. Blikne zelená, do křižovatky najede pár desítek aut, najednou z chodníku vystřelí stovky lidí a desítky cyklistů. Šoféři už jsou naštěstí zvyklí, je potřeba dávat pozor na všechny strany. Pro cyklistu ovšem na slušně rychlé přesuny ideální + existuje spoustu tras skrz lesy, čili pro domorodce je kolo perfektní dopravní nástroj. Prohlížím si i místa, kde jsem nikdy nebyl, z kola je to zase trochu jiné. Ještě ochutnám místní specialitu – currywurst, načež už mám lidí dost a mizím do lesů.

Berlín

Na Berlín ze severu navazuje město Oranienburg, za ním už končí cyklostezka a musím kousek uhnout podle Havoly. Dostavuje se únava, tak zajíždím kousek do lesa, poprvé vytahuji vařič a tvořím těstoviny. Držím se klíčových skautských zásad, že rozděláváme-li oheň v lese, je dobré, aby byl řádně vyprahlý, nejlépe minimálně po 14 dnech veder bez deště. To se ovšem mělo brzy změnit, začalo se blýskat, a když se bouře přiblížila, usoudil jsem, že není čas na hrdinství a začal stavět stan. Jelikož jsem to nikdy nedělal, trvalo to ve tmě trochu déle, bouře zatím třikrát prošla tam a zpět, ale zadařilo se. První dojem po průniku do stanu bylo zděšení – sem se mají vejít 2 lidi? Nebo aspoň jeden Emil? A kam? Nicméně s trochou fantazie se mi to povedlo a s povděkem pozoruji, že sem neprší.

V noci akorát několikrát celkem blízko štěkal nějaký veliký pes, buřina, vítr, zkrátka noc jak od Hitchcocka. Kdyby se náhodou pejsek chtěl seznámit, připravuju nůž a osvědčené škrtící brzdové lanko a pokouším se usnout. Vzpomínám si přitom na písničku od Karla Kryla, která sem ideálně patří – Bratříčku zavírej vrátka, navíc se hodila i k dnešnímu datu ( 21.8. ).

Dnes ujeto 93 km, celkem 536

Den šestý – středa 22.8.

Ráno vylézám ze stanu živý i zdravý a navíc jsem objevil tři kamarády, kteří se rozhodli cestovat se mnou – písek, hlína a jehličí – jsou úplně všude, od očí přes jídlo až po řetěz na kole. Pro jistotu jsem ho tedy vyčistil, vypadá lépe, zato pohled na zadní kolo je katastrofální, háže jako blázen, jelikož na centrování nejsem zdaleka odborník, tak se vracím do Oranienburgu a hledám profíka. V prvním servisu to nedělají a v druhém mi týpek řekl, že to neumí, ale příští týden tu bude kolega. Mám na jazyku větu: „ Ty vole a s tímhle jste chtěli vyhrát válku?“

Naštěstí nevím, jak se to řekne německy, tak mizím za město, že si to udělám sám. Když kontroluji kolo, zjišťuji, že na pravé straně jsou tři dráty utržené. Tady by se mi proto velmi hodil třeba Karel Poborský a jeho centry z pravé strany. Jelikož tu není, nějak to polaďuji – je to sice o dost lepší než ráno, ale stejně pár drátů chybí. Zkouším trochu podhustit gumu, třeba to nebudou takové rázy, ale za pár kilometrů ji radši dofoukávám, protože na měkko v zatáčkách je to o zabití. Po asi 15 km od opravy praská další drát a k jízdě už to není. Vedu tedy kolo do další vesnice, kde se rozhoduji, co dál. Další městečko na trase je 30 kilometrů, to ani náhodou, jiné trochu větší je 12 a je tam případně trať na Berlín. Poslední možností je se vrátit 18 km do Oranienburgu. Stojím před zásadním rozhodnutím, jestli pokračovat, nebo to zabalit, do Benešova je to odsud 6-8 hodin vlakem. Tak či tak se otáčím ke 12 kilometrů vzdálenému Zehdenicku. Stezka se ovšem po chvíli napojuje na silnici a tam vláčet kolo není nic moc, takže střídavě jdu a jedu přehozený přes přední vidlici, abych šetřil zadní kolo. Tímto kočkopsím způsobem se brzy dostávám do města a v obchoďáku se poprvé rozhoduji mezi pivem a něčím ostřejším. Nakonec kupuji pivo a na náměstí se ptám v hospodě, zdali mají cykloservis. Prý jsou hned dva a přespat můžu na louce za hospodou. Ještě asi 2 hodiny drbu s místními a jdu bydlet.

Je možné, že další stránky deníku budou výplodem barona Prášila a s rozsekaným kolem se rekreuji někde na Živárně a v ovíněném stavu si píšu deníček   .

Dnes ujeto a utlačeno 43 km, celkem 579 – ale spíše kolem dokola, na druhou stranu je kilometrově překonán loňský výlet do Vídně ( to bylo asi 560)

2.část deníku

3.část deníku

4.část deníku