Deník z Gruzie

Ondřej Matějovský – DOKONČENO

Úvod

Není to tak dávno, co jste mohli prostřednictvím vlašimského webu sledovat úspěšné tažení Nely Pýchové na MS mládeže v Turecku (6,5/11, 25. místo), a už nám začíná další významná akce s Nelinou účastí. Ve dnech 20. – 29. září se v gruzínském městě Batumi koná Mistrovství Evropy mládeže do 18 let a jedenáctiletá Nela, úřadující bronzová medailistka z březnového MČR, bude na startu kategorie D12. Na rozdíl od loňska patří tentokrát ve své věkové skupině k těm mladším, a tak uvidíme, jak se s tím popere. Každopádně doufám, že budete naší hráčce držet palce, a já se vám za to pokusím zprostředkovat dojmy z místa činu . Jako doprovod cestuje do Batumi kromě mě i Nelin děda Pavel Pýcha, který už v Gruzii párkrát byl – ovšem v dobách, kdy byla ještě součástí Svazu sovětských socialistických republik.

Vloni jsme v Turecku na deníku spolupracovali s Radimem Hatašem a myslím, že jsme se dobře doplňovali. Neskromně říkám, že mi to i po těch 10 měsících přijde jako docela zajímavé čtení .  V Gruzii ale Radim není, proto mi nezbývá, než se do psaní pustit sám. Z toho důvodu jsem se také rozhodl, že budu tentokrát psát v první osobě. Věřme, že zážitky budou opět zajímavé a výkony za šachovnicí co nejlepší!

Den první – neděle 19. září

Sraz české výpravy v 9.30 na Ruzyni jsme stihli s přehledem. Dali jsme si časovou rezervu a vyjeli z Vlašimi lehce po 8. hodině, a přestože novou část pražského okruhu otevře pan prezident až v pondělí, bylo hlavní město hladce průjezdné – přece jen, kam by kdo jezdil v neděli ráno, že? Postupně se na letišti sešlo všech 27 členů výpravy a nutné předodletové procedury mohly začít. Manželé Pýchovi se s námi rozloučili a odjeli do Dolních Kralovic, zatímco nás čekala o něco delší cesta…

Nevím, jak vypadá typický pašerák drog, ale na základě posledních zkušeností se domívám, že asi tak jako já. V listopadu si mě v Antalyi jako jediného z výpravy při odbavení zavazadel odvedli do kanceláře,  kde pečlivě zkontrolovali  obsah mého kufru, tentokrát v Praze pro změnu kontrolovali mě (opět jako jediného, aspoň myslím) – i boty jsem musel zout a nechat je projít rentgenem… Nakonec vše dobře dopadlo – nejspíš i proto, že nejsem pašerák ani terorista – a krátce před 12. hodinou jsme vzlétli směr Istanbul. Oběd v letadle nebyl žádný zázrak, ale sníst se to dalo. Nela zastávala jiný názor, a tak se pan Pýcha dočkal téměř dvojité porce… V Istanbulu jsme přestoupili na vnitrostátní let do Trabzonu a opět proběhlo vše hladce – o jídle mohu napsat to samé, co předtím .

V Trabzonu jsme nastoupili do pořadateli připraveného malého autobusu (kapacita akorát pro nás) a začala nejdobrodružnější část cesty. Když Pavel Chrz říkal, že podle zpráv od Slováků trvá 160 km dlouhá vzdálenost 5 hodin, brali jsme to jako fámu či žert, ale bohužel tomu tak téměř bylo. Časté zastávky trochu zdržovaly, ale zase byly určitým zpestřením, zvláště pak ta „záchodová“ –  za WC se totiž platilo. To by tolik nevadilo, horší bylo, že se platilo tureckou lirou, kterou měl u sebe málokdo. Naštěstí slovo „málokdo“ neznamená to samé, co „nikdo“ – jedna z maminek byla na tuto variantu připravena a všechny zachránila. Holky (Nela a Eliška Řeřábková) se tak poprvé v životě setkaly s tradičními tureckými záchody … a prý jim to stačilo . Největší zdržení nastalo na hranicích Turecka a Gruzie – proběhly důkladné kontroly na obou stranách, na té gruzínské nechyběl ani celník se samopalem. Naštěstí si náš autobus nevybrali ke kontrole zavazadel – jak jsem si všiml, všechny výpravy takové štěstí neměly… Po příjezdu do Gruzie už se nic mimořádného nepřihodilo, do Batumi je to od hranic co by kamenem dohodil (nějakých 20 km).

Do hotelu Alik jsme dorazili kolem 23. hodiny našeho času, ale protože v Gruzii je o 2 hodiny více, byl opravdu nejvyšší čas jít spát. Aspoň tedy pro hráče, já jsem šel ještě prozkoumat na recepci internetové připojení, a protože fungovalo dobře, šel jsem ulehnout až někdy před půl čtvrtou místního času .

Den druhý – pondělí 20. září

Ráno jsem se probral těsně před půl desátou, a protože snídani oficiálně vydávají do 9.30, měl jsem co dělat. I když jsem se tam šel spíš jen podívat, přece jen snídani já moc nedám. Mezitím zmizeli Pýchovi na procházku do města, kde si prošli pobřeží a pěkný park. Já jsem tedy blíže prozkoumal hotel a rozhodně jsem mohl být s výsledky zkoumání spokojen. Pokoj s velkou předsíní, televize s více než 30 kanály (stejně nebudu koukat ), klimatizace, telefon pro spojení s recepcí či jinými pokoji, lednička s nealko nápoji a tak dále. V hotelu je bar, kde stejně jako v hale šlape internet, zkrátka ubytování na úrovni – však má také Alik 4 hvězdičky a prý patří k nejlepším hotelům v Batumi . Jediné, v čem naše ubytování pokulhává za loňským Tureckem, je stravování, jak jsme se mohli přesvědčit při obědě. Výběr u švédského stolu je sice velký, ale zároveň také dost jednotvárný – převládá zelenina, masa se tady asi moc nesní – v nabídce byl jen měkký salám, hodně připomínající náš Junior…

Po obědě následoval odjezd autobusem do přibližně 10 minut jízdy vzdáleného „Šachového paláce“, jak jsou hrací prostory pořadateli nazývány. Před vchodem i uvnitř zavládl velký mumraj, a tak hlavním úkolem, který hráči od šéfa výpravy pana Berezjuka na úvodní poradě dostali, bylo najít si v klidu a bez nervů své místo. To se podařilo a krátce po 15. hodině místního času dali rozhodčí pokyn k zahájení prvního kola. Naše hráčka nastoupila proti soupeřce ze Slovinska a po nepříliš povedeném zahájení přijala ve 24. tahu v mírně horší pozici nabídku remízy. S nulou tedy už neskončí … Některé naše nové reprezentanty překvapila přísnost rozhodčích v hracích sálech, především to, že se v průběhu partie nesmí s nikým bavit a že ihned po skončení hry musí opustit sál a už se tam nesmí vrátit. Z doprovodu pak může mezi hráče jen jeden z výpravy, ovšem „kouzelná kartička“ je přenosná, a tak se tam občas podívám i já .

V závěru dne se už neodehrálo nic, co by stálo za zaznamenání (snad jen to, že nám pracovníci hotelu zabudovali internet i na pokoj), a i noc proběhla hladce .

Den třetí – úterý 21. září

Den začal snídaní, po ní jsem od pana Berezjuka nafasoval světové mládežnické databáze a pak už nám nic nebránilo vydat se na koupání k Černému moři. Na pláž to máme přibližně půl kilometru, teplota vody kolem 25°C, vzduch přes 30°C, co chtít víc? Zajímavostí pláže v Batumi jsou vesměs starší obchodníci a obchodnice nabízející různé zboží – od banánů a oříšků ke Coca-Cole a Fantě. Chodí v otrhaném oděvu podél moře, nijak neobtěžují, jen vykřikují či dokonce vyzpěvují nabízený sortiment. Co jsem si všiml, nejsou v prodeji zrovna úspěšní… Cestou na hotel jsem si v bance konečně obstaral gruzínské lari, a tak už si nemusím půjčovat od pana Pýchy . Těsně před i po obědě proběhla Nelina příprava u pana Tally, poté jsme si ještě vše zopakovali. Také se stihlo společné focení celé výpravy, za což patří dík Pavlu Chrzovi!

Odjezd na kolo byl naplánován na 14.30, ale když jsme přišli na domluvené místo, autobus nikde. Pan Berezjuk odešel na hotel zjednat nápravu a nakonec jsme nasedali až po 14.45. Řidič pochopil, že celkem chvátáme, a jel ještě hůř, než se v Batumi jezdí normálně. Do toho s radostí neustále troubil, což je zde docela rozšířený zvyk . I když je domluveno, že v případě takového pořadatelského pochybení neplatí nulová čekací doba (naopak by se zahájilo s výchozím časem), byli jsme rádi, že naši reprezentanti díky zběsilé jízdě usedli k partiím včas (s cca 3minutovou rezervou ) a odpadly jakékoliv případné dohady. Nela sehrála s Turkyní dlouhou a těžkou partii, ve které bojovala o holý život, v závěru se jí ale podařilo zachránit remízu v koncovce různopolných střelců. Je to holt bojovnice!

Večer se část výpravy prošla po krásné osvětlené kolonádě a zlatým hřebem programu byla jízda na obřím ruském kole (55 metrů), z něhož jsme si prohlédli Batumi za tmy. Mile nás překvapila cena – chtěli za to jen 2 lari, v přepočtu tak 20 Kč, to by se na Matějské pouti asi nestalo .

Samotný závěr dne jsme si ještě s Pavlem Chrzem a Pepou Kratochvílem starším zpestřili hledáním nějaké typické gruzínské hospody, protože ale nevíme, co si pod tím představit, skončili jsme nakonec na příjemné zahrádce 50 metrů od našeho hotelu .

Česká výprava v Batumi (autor: N.N. (GEO), zdroj: nss.cz)

Den čtvrtý – středa 22. září

Dopoledne stejné jako včera: snídaně, koupání v moři (Nela si nasbírala spoustu kamínků), příprava, oběd, příprava, odjezd (tentokrát v poklidu v domluvených 14.30). Takže jsme si to elegantně zkrátili a můžeme přejít rovnou k partii . Proti soupeřce z Německa hrála Nela dobře, udržovala si mírnou výhodu a ve střední hře odmítla remízu. Při přechodu do koncovky už se se soupeřkou na dělbě bodu dohodla – možná to mohla ještě zkoušet, stála o chloupek líp, ale Němka by asi remízu stejně držela.

Po večeři si šla Nela na chvíli zachatovat s rodiči a pak už co nejdřív spát – zítra všechny čeká náročné dvoukolo, při němž se turnaj zlomí do druhé poloviny. V Batumi se poprvé během našeho pobytu pořádně rozpršelo – snad nám prší štěstí!

Den pátý – čtvrtek 23. září

Hmm, tak štěstí nám dnes opravdu nepršelo… Dvě kola, dvě prohry, o čtvrtku jsme měli poněkud jiné představy. Dopoledne Nela v mírně horší pozici neprohlédla díru v soupeřčině kombinaci a místo přechodu do zcela rovné koncovky ztratila dámu za věž a prohrála. V podvečerním kole pak proti další hráčce z Gruzie získala v Evansově gambitu značnou výhodu, bohužel ale pokračovala špatně a nakonec kapitulovala v miniaturce (23 tahů) .

Zbytek večera jsme měli jediný úkol – dostat Nelu do pokud možno co největší pohody. Podívali jsme se v klidu na partii a pak jsme sledovali na Eurosportu sport, kterému Nela v Gruzii přišla na chuť – vzpírání . Před spaním ještě naše hráčka místo oveček počítala na chess-results Gruzijky na ME…

Jinak víceméně celý dnešní den propršel, zítra už se má ale opět vyčasit. Vyčasí se i v partii s třetí Gruzijkou v řadě? Doufejme!

Den šestý – pátek 24. září

Předpověď počasí nelhala – probudili jsme do počasí, jaké u nás bývá v parném létě. Zašli jsme si tedy, jak se už stalo tradicí, k moři. Zatímco v minulých dnech jsme se pokaždé setkali s poměrně poklidným mořem, tentokrát nám velké vlny příliš plavání nedovolily.  No, nevadí…

Odpoledne nám přineslo radost v podobě Neliny první turnajové výhry. Domácí soupeřce nedala příliš šancí, černými ji hladce přehrála a partii rychle ukončila. Uvidíme, jak se bude naší reprezentantce dařit v dalším průběhu mistrovství – všichni bychom byli rádi, kdyby se nyní chytla!

Na večer jsme chvíli plánovali výlet celé české výpravy do přibližně 20 km vzdáleného Disneylandu (nedivte se, opravdu prý v Gruzii je ). Mají tam jen noční provoz, což nám ale vzhledem k zítřejšímu volnému dni tolik nevadilo, v sobotu ráno by se mohlo vyspávat… Bohužel, když šel pan Berezjuk objednat dopravu, zjistil, že je jako na potvoru zrovna dnes zavřeno… Nicméně i náhradní program stál za to – vodní laserová show nedaleko od ruského kola byla pěkná a prý se koná v Batumi denně. Osvícené vodní efekty a k tomu příjemná hudba určitě zpříjemnily závěr dne a navíc nám  v jednu chvíli připomněly domov – jednou ze skladeb totiž byla Smetanova Vltava!

Cestou zpět na hotel jsem Nele říkal, že určitě dostane čtvrtou soupeřku z Gruzie v řadě. Nevěřila, ale jako (skoro) vždy jsem měl pravdu .

Den sedmý – sobota 25. září

Jak už bylo zmíněno, na sobotu organizátoři naplánovali volný den. Protože nevyšel Disneyland a místní delfinárium není v provozu (škoda, mohli jsme s Nelou srovnat s Antalyí ), přihlásila se celá naše výprava na oficiální autobusový výlet do nedaleké pevnosti a botanické zahrady.

Pevnost prý postavili staří Římané – až sem kdysi dávno zasahovalo území obrovské Římské říše. Později se samozřejmě „majitelé“ měnili – při krátké přednášce paní pokladní jsem si uvědomil, že Gruzie to vzhledem k dobyvačným sousedům z Turecka a Ruska nikdy v historii neměla lehké a samostatnosti si moc neužila. Upřímně řečeno toho v pevnosti moc k vidění nebylo, a tak jsme se celkem rychle přemístili do botanické zahrady (cca 10 km od Batumi). Cestou jsme zahlédli místní letiště (škoda neexistence linky Batumi – Praha nebo třeba Batumi – Radošovice ) a také jsme se setkali s něčím, co na našich silnicích nepotkáte – autobus na chvíli zablokovaly krávy .

Ani botanická zahrada nás nijak zvlášť nenadchla – je obrovská, ale k vidění jsou převážně stromy. Nicméně procházka po ní byla celkem příjemná a každou chvíli se nám otevíraly opravdu nádherné výhledy na moře. Nela byla nadšená ze zdejší pramenité vody a kvůli ní dokonce ochotně zdolala menší převýšení, ač předtím skuhrala, že už nemůže (v zahradě se chodilo hodně do kopce a bylo vedro)… Ještě bych dodal, že při vstupu do zahrady sklidil pan Pýcha (v kšiltovce v národních barvách) od domorodců pochvalu za český hokej, to jistě hokejisty potěší…

Na hotel jsme se vrátili po 15. hodině, a tak bylo ještě dost času na koupání. U moře jsem pak splnil slib a koupil si od místní obchodnice Fantu. Nejspíš bůh mě hned potrestal za daňový únik a půlka půllitrové láhve po otevření vytryskla na hotelový ručník. Pan Pýcha zase přišel s teorií, že babka flaškou schválně třásla, abych měl obsahu méně a koupil si pití opět, až půjde zpátky. Ani bych se tomu nedivil…   Když už nás ráchání v moři přestalo bavit, nastal čas na plánovanou prohlídku Batumi.

Nejprve jsme došli k prý nejhezčí památce města – velká osvětlená socha se zlatým rounem (památník Argonautů) je opravdu pěkná a Nela litovala, že si nevzala foťák. No, a pak už přišel zlatý hřeb programu – návštěva tržiště v chudinské části Batumi. Abych nepopisoval něco, co už bylo hezky popsáno, ocituji z článku mého kamaráda, šachisty, středoškolského učitele zeměpisu a především cestovatele Petra Daubnera: Druhá – podstatně větší část města – naopak připomíná  nějakou hodně chudou balkánskou zemi (dejme tomu Rumunsko před deseti lety). Dominuje tu rozpadající se panelová výstavba, ulice jsou bahnité a rozbité a všude je vidět nepořádek a bída. Mezi tím vším je pak desítky pouličních stánků s potravinami a všemožným dalším zbožím. Petr vše popsal výstižně, nicméně asi se to musí zažít: na tržišti hlava na hlavě, nepříjemný zápach, zničené domy působí skoro až strašidelně. Zboží opravdu různorodé: kusy masa v kýblu, zelenina, ovoce, upomínkové předměty, cigarety, na špinavých stěnách domů vystavené oblečení … do toho jedna pouliční směnárna vedle druhé, několik heren a dokonce i sázková kancelář. Skoro každý pak na ulici kouří, pro mnohé chudé domorodce je to asi jediná „radost“, kterou si mohou dovolit – cigarety jsou totiž v Gruzii neskutečně levné, většina značek vyjde hluboko pod 20 Kč… Když se děda Pýcha v tom špinavém prostředí u prodavače zmrzliny zeptal: „Dáš si zmrzlinku, Nelinko?“, udělalo se prý Nele z té představy špatně .  Překvapil mě také velmi silný „silniční“ provoz – stovky aut a dokonce i linkové autobusy na rozkopané bahnité cestě působily poněkud nepatřičně… Zkrátka úplně jiný svět – každý, kdo si myslí, že se snad u nás doma žije špatně, by se měl do chudinské části Batumi podívat. Nebo si třeba popovídat s místními – uklízečka v našem hotelu bere údajně za 10hodinovou směnu v přepočtu necelých 1.800 Kč měsíčně a ceny zboží jsou zde přibližně stejné jako u nás (až na ty cigarety). Dovedete si to představit?

Protože pořád stejné zeleninové švédské stoly už nám všem poněkud lezou krkem, uzavřeli jsme den v příjemné pizzerii 100 metrů od hotelu. Nela se tak konečně po týdnu pořádně najedla a i já jsem si spravil chuť . Malou zajímavostí je, že v pizzerii mají Krušovické pivo. Abych upřesnil první větu, den takto uzavřeli jen Pýchovi, já jsem ještě chvíli poseděl s několika rodiči a trenéry na zahrádce před hotelem. Docela jsme toho stihli v sobotu dost!

Den osmý – neděle 26. září

Zatímco o volné sobotě jsem se hodně rozepsal, neděli vezmu stručněji, byla poměrně tuctová . Snídaně (už jen děda, já a Nela spíme ), koupání v moři, příprava, oběd, příprava … a až nyní nastává malá změna – ve 13.50 můj odchod na kolo. Jednak potřebuju trénovat na dálkové pochody a také mě zajímalo, jak je to vlastně z hotelu Alik do hrací místnosti daleko. Šel jsem to i s malým broděním přes řeku necelou hodinu, takže to bude kolem 5 km… Před partií jsem ještě stihl Nelu povzbudit s dodatkem, že když jsem to já zvládl dojít do zahájení kola, zvládne Nela situaci na šachovnici taky a vyhraje. Jsem rád, že to vyšlo – Nela Gruzijku přejela rozdílem třídy a dotáhla se zpátky na 50% – jen tak dál!

Po večeři naše spokojená reprezentantka zhlédla v televizi 7. díl Harryho Pottera, z čehož byla úplně nadšená: „To je snad sedmička, vždyť tu v televizi nedávaj!“ „Tak v Rusku asi jo…“ „Přesně to samý říkal děda!“ Po kulturním zážitku jsme ještě absolvovali krátkou procházku (dnes už raději po té „naší“, turistické části Batumi ) s jednoznačným cílem – zmrzlinou. Špatná nebyla, ale ve Vlašimi máme lepší, byť o něco dražší…

Kolem 22. hodiny zalehla Nela s vědomím, že po dlouhé době konečně nebude mít soupeřku z pořádající Gruzie, ale ze sousedního Ázerbajdžánu. Držte palce, lidi!

Den devátý – pondělí 27. září

Ani v pondělí se do zahájení kola nestalo nic mimořádného – vykoupali jsme se v moři, zašli jsme na přípravu k velmistru Tallovi a po obědě si varianty ještě zopakovali. Protože jsem si namluvil, že můj včerejší pochod do hrací místnosti přinesl Nele štěstí, vydal jsem se pěšky znovu a tentokrát to zvládl ještě o něco rychleji. Asi jsem udělal dobře, protože autobus jel prý na kolo tak přeplněný, že by se do něj jeden člověk navíc snad ani nevešel – například Vašek Soukup z Ústí nad Labem prý celou cestu visel na madlech . Nela říkala, že pokud dohraje brzy, půjde se mnou pěšky zpátky, což mě docela překvapilo, na společných akcích totiž nepatří k těm, co by se z pěších výletů nějak zvlášť radovali…

Buď jak buď, vlašimská šachistka tentokrát rozhodně brzy nedohrála a zpátky do hotelu jsme jeli normálně autobusem. Partie s hráčkou z Ázerbajdžánu trvala téměř 5 hodin a Nela v ní podala výborný výkon a zaslouženě vyhrála, což potvrdil i pozdější rychlý rozbor na pokoji. Poté už bylo třeba poslat naši mladou hráčku spát, začátek závěrečného kola pořadatelé naplánovali na 10.30 a do té doby se musela ráno stihnout i příprava.

To, že šla Nela kolem 22. hodiny spát, samozřejmě neznamenalo, že bych i já ukončil den, zvlášť když Pavel Chrz na předposlední večer naplánoval posezení téměř kompletní dospělé části v altánku před hotelem. Sedělo a povídalo se hezky, příjemná teplota kolem 20°C (a bez komárů, jak trefně poznamenal říčanský Sláva Řeřábek) a k tomu zbytek zásob z domova, co chtít víc. Dopila se i má slivovice a já tímto zdravím pana Filandra a vzkazuji: „Postupický produkt se podíval do světa, domů se už ale nevrátil – chutnal totiž všem!“ Posledních 2,5 dne dopisuji se zpožděním, ale i tak si pamatuju, že většina pondělních debat před hotelem Alik se točila kolem šachů a státních maturit .

Den desátý – úterý 28. září

Jak už bylo řečeno, poslední kolo začínalo dopoledne, a tak jsme s Nelou museli vstávat o něco dřív. To pan Pýcha vstává pravidelně velmi brzy, a protože nechce svou vnučku předčasně budit, vydává se do města na procházky. Tentokrát dokonce zavítal na o volném dnu objevené trhy, které se mu na rozdíl od Nely zalíbily – hlavně se mu ale zalíbily kurzy tamních pouličních směnáren .

Na ranní přípravě jsme se dohodli, že naše hráčka zkusí soupeřku překvapit a poprvé v životě zahraje 1. d4. Po rychlém procvičení variant jsem v duchu tradice posledních dní pospíchal na pěší cestu do hrací místnosti – když už i pan Berezjuk konstatoval, že od té doby, co chodím po svých, Nela vyhrává, nebylo co řešit – pro úspěch je potřeba udělat vše, co je v našich silách, a ujít pěšky pět kilometrů, to v mých silách je . Partii s Arménkou Asatryjanovou rozehrála Nela dobře a záhy získala pohodlnou pozici s šancemi zkoušet hrát trpělivě na výhru. To se ale bohužel nepovedlo, v malé zápletce střední hry přišla vlašimská šachistka o pěšce a od té chvíle ji čekal už jen boj o remízu. Tu nakonec díky aktivní hře ve věžovce celkem s přehledem uhrála a uzavřela svůj bodový součet na čísle 5. A protože se jednalo o jednu z posledních partií kategorie D12, už brzy jsme znali konečné výsledky: Nela Pýchová obsadila pěkné 27. místo, což je určitě úspěch, zvlášť po tom nepovedeném začátku. Pro mě je to také důkaz o velké vnitřní síle naší malé bojovnice. Nelin táta sice v diskuzi pohotově zmínil, že v případě výhry by jeho dcera skončila dokonce 16., ale myslím, že společně s 39. narozeninami určitě oslavil i pěkné umístění v první třicítce. A toho 16. místa na významném podniku se třeba taky časem dočká a možná bude přímo u toho .

Co se nepovedlo včera, dnes už vyšlo. Pořadatelským autobusem odjel do hotelu jen děda a Nela si společně se mnou prošla mně už tolik známou cestu . Procházka se jí líbila, přičemž největší atrakcí byl pro ni určitě přístav, kde pořídila několik fotek lodí a psů . Po pozdním obědě zbývalo ještě hodně volného času, a proto jsme se ho rozhodli smysluplně využít. Naposledy jsme se došli vykoupat do moře a poté nás čekal nákup suvenýrů. S panem Pýchou jsme se shodli, že pro kuřáky budou vhodnými suvenýry ultralevné cigarety, proti čemuž Nela vehementně a nakonec bezúspěšně protestovala: „Já ale nechci, aby kouřily!“ Děda: „Ony budou kouřit furt a takto se aspoň ušetří!“ (Později ve Vlašimi babička: „To je poprvé v životě, co mi koupil cigarety…“ ) Ještě více Nela protestovala, když zjistila, že se nenápadně přibližujeme k proslulému tržišti, naštěstí pro ni jsme až k němu nedošli – dělilo nás bezpečných 100 metrů . Po nákupech následovala večeře. Vzhledem k tomu, že nám zbyly ještě nějaké peníze (mně tedy až poté, co jsem si musel půjčit od pana Pýchy ), dali jsme s Nelou před monotónní hotelovou stravou přednost druhé návštěvě pizzerie, abychom se poslední večer pořádně najedli. Pan Pýcha nás nenásledoval, povečeřet pizzu mu nepřišlo zase až tak lákavé, aby kvůli tomu vyhazoval peníze, a tak zašel naposledy na zeleninku. Určitě je přesvědčen, že se rozhodl správně, tak mu to nebudeme vymlouvat .

Na závěr dne bylo naplánováno slavnostní vyhlášení. Celá česká výprava se rozhodla, že půjde zatleskat Karolíně Olšarové, jež měla být oceněna za 5. místo v D18. Pořadatelé však bohužel začali s více než hodinovým zpožděním, navíc byl úvodní program dlouhý a začalo se vyhlašovat od nejmladších kategorií … zkrátka jsme tam až do konce nevydrželi, protože bylo potřeba sbalit si a před velmi brzkým odjezdem se aspoň chvilku prospat. Cestou do hotelu jsme utratili všechny zbylé peníze za točenou zmrzlinu a tím v podstatě náš program v Batumi skončil .

Den jedenáctý – středa 29. září

Odjezd od hotelu ve dvě v noci (tedy o půlnoci českého času) nedával příliš prostoru na odpočinek – zatímco Pýchovi přece jen na nějaké dvě hodinky zalehli, já jsem po chvilce váhání usoudil, že to nemá cenu, a po sbalení věcí jsem chvíli dopisoval deník. Asi nejhektičtější poslední noc si naplánoval Pavel Chrz, jenž psal závěrečnou zprávu pro Novoborský šachový server, posílal fotky a také mě někdy před půlnocí překvapil, když se znenadání rychle zvedl s tím, že musí ještě nakoupit ve stánku u moře suvenýry, že prý tam na něj paní majitelka čeká . Když jsem pak 10 minut před plánovaným odjezdem opouštěl pokoj, Pavel zrovna odesílal mail a říkal, ať na něj autobus chvíli počká, že si ještě musí sbalit . Dlužno podotknout, že nakonec vše stihl jen s minimálním zpožděním a vlastně se na něj vůbec nečekalo.

Těsně před odjezdem jsme nafasovali balíčky na cestu, jejichž obsah nás nepřekvapil – zelenina a místní salám „Junior“. I tak se ale našli tací, kteří vše snědli rychle a s chutí, minimálně v případě mého souseda Libora Lužíka tomu tak bylo. Asi se vyplatí nebýt mlsný… Myslím, že většina autobusu po krátké době usnula (já určitě), ale delšího spravedlivého spánku nám nebylo dopřáno, protože jsme brzy dorazili k hranicím. Jestliže jsem psal, že při cestě do Batumi nás kontrola zavazadel minula, tentokrát jsme se jí dočkali. Všichni museli vyndat z autobusu svá zavazadla a poslat je na rentgen, přičemž nás přísně pozorovali samopaly ozbrojení celníci. Při čekání na výsledky kontroly vyjádřila jedna z maminek obavy, nebude-li vadit těch šest krabiček cigaret, které si v Gruzii koupila. Jako by mi četla myšlenky, taky jsem si říkal, zda celníky nebude zlobit těch šest kartonů, které mám pro změnu v kufru já… . Nakonec vše dopadlo dobře, zavazadla nám po hodině vrátili a mohli jsme pokračovat v cestě. Každopádně to byla zajímavá zkušenost a potvrzení, že příručky, ve kterých se píše o hranicích Gruzie s Tureckem jako o jedněch z nejstřeženějších na světě, nelhaly. Asi síla zvyku, vždyť to není tak dávno, kdy právě tyto hranice spojovaly Sovětský svaz se západním světem…

Zbývající část cesty už proběhla bez komplikací, což platí o jízdě autobusem, vnitrostátním letu z Trabzonu do Istanbulu i o mezinárodním letu z Istanbulu do Prahy. Časové rezervy na letištích trávili účastníci ME různě: například Nela většinou hrála s dětmi karty (konkrétně Bang!), já jsem utrácel eura za dárky a Pavel Chrz hledal internetový signál , v Istanbulu na rozdíl od Trabzonu neúspěšně… Na ruzyňském letišti jsme přistáli před 18. hodinou a samozřejmě jsme hned pocítili značné ochlazení ovzduší – venku se zkrátka jen tak nevykoupeme . Po rozloučení s ostatními členy výpravy už zbývalo jen dojet autem Jardy Pýchy, který nás i s manželkou přijel do Prahy přivítat, do Vlašimi (Nela tedy ještě do Kralovic) a téměř 20hodinová cesta byla úspěšně za námi. Zlatým hřebem dne měl být kuřecí řízek od babičky Pýchové – ten byl totiž připraven na objednávku Nely, jež se na něj tak těšila („Konečně se pořádně najím!“), že ho nakonec vinou únavy z cesty ani nedojedla . To já jsem využil nečekaného pozvání na 100% a svou porci jsem s chutí snědl.

No, a už jsme u konce. ME mládeže uzavřel tvrdý spánek, po němž jsme se probudili  do všedního života. Ani na odpočinek od šachů moc času nebylo, o víkendu nás v Pardubicích čekala Extraliga dorostu a školení trenérů… Děkujeme všem za podporu a fandění!

Fotky 1. díl

Fotky 2. díl

 Článek Pavla Chrze s výsledky české výpravy