Šachistův cyklodeník – část III.

Emil Macků

Den třináctý – středa 29.8.

Z cesty lodí byl možná největším zážitkem film s Chuckem Norrisem dabovaný jedním monotónním hlasem ( viz Slunce, seno, erotika – Ó Bóže, ó Bóže ) Dalším vtipným poznatkem je, že zhruba hodinu po opuštění Švédska jakýmkoliv směrem se otvírá obchod s alkoholem ( cestou nazpět to platí opačně, ) a lidi začínají nakupovat jak zběsilí.

Noční trajekt mě ráno vyhazuje v největším přístavu, jaký jsem kdy viděl – přístav je široký dobře 15 km, parkovacích míst na lodě jsou tu stovky, možná tisíce. Město se ještě nedávno jmenovalo Memmel a patřilo k Německu, na náměstí všude slyším němčinu a ceny suvenýrů tu mají v eurech, ale zeptáte-li se strýčka Gůgla, zcela přesně Vám přístav označí jako Klaipédu a zasadí do Litvy.

Tato země je proslulá jednak kvalitní vodkou ( ale od tohoto dědictví sovětské éry se Litevci snaží distancovat,) tak zejména pivem. Přímo v Klaipédě je velký pivovar Švyturys a několik menších, ale třeba v jednom malém městečku na východě je pivovarů osm. Jinak je Litva známá především jako největší distributor Jantaru. Předem předesílám, že mým cílem není projet Litvu, ale cestou zpátky se chvilku podívat po pobřeží, které má celkem 100 km, z toho polovinu od Klaipédy na sever a druhou polovinu tvoří Kuršská kosa ( stokilometrový poloostrůvek z poloviny ruský a z poloviny litevský, ) čili veškeré litevské dojmy budou pouze z pobřeží.

Klaipéda ( založena 1252 ) má bohatou historii, ale vzhledem k tomu, že mnohokrát vyhořela, v ní mnoho památek nenajdeme, takže jen krátce: cca 200 000 obyvatel, jediný litevský přístav, několik pivovarů a spoustu příjemných místeček a hospůdek.

Ve městě navštěvuji prodejní galerii jantarovin. Je to sice pěkné, ale například nádherné šachy za 10 000 euro jsem nechal na příště. Ochutnal jsem tedy raději pár místních specialit, jako studený boršč, bramboráčky se smetanou a pívo.

Podivné zahájení

Studený boršč

Odpoledne vyrážím naposledy na sever do lázní Palanga, kam se jezdí rekreovat především Rusové. Cesta po nepříliš frekventované dálnici ( tady se to tak nebere ) ubíhá rychle, a tak jsem brzy na místě. Palanga je především městem zábavy, na pláži je několik barů a místní raritou je několik set metrů dlouhé molo do moře, které už neslouží pro lodě, ale spíše na procházky lidem. Navíc tu navštěvuji i obchoďák, kupuji pivo a něco do žaludku. Pozdě večer unaven uléhám na pláži.

Dnes ujeto 44 km, celkem 1193

Den čtrnáctý – čtvrtek 30.8.

Ráno je poměrně vlhko, těžko říct, zdali od moře nebo tak nějak celkově, a je i docela chladno. Hned s ránem se do vody motá několik otužilců, tak se přidávám, ale je to pěkná ledárna. Po uschnutí si stanovuji cíle:

1. Museum jantaru v Palanze
2. Pivovar v Žbiblinkai ( skutečný název je ještě horší )
3. Podívat se do posledního městečka Šventoji u lotyšské hranice ( cca 15 km )
4. Obludárium v Klaipédě ( mořský svět )

Muzeum jantaru je v paláci po jakémsi šlechtici, vyrážím podle mapy, načež dojedu k hotelu Amber ( česky jantar, ) což se je úplně na druhé straně města. Nechám muzeum tedy na odpoledne a frčím do 7 km vzdáleného pivovaru. Pivovar HBH začal v roce 1995 jako malý rodinný pivovárek, a postupně se rozrostl, takže dnes se na opravdu velikém areálu nachází 7 restaurací, hotel, zábavní park, opičí dráha, malinká zoo, střelnice atd. a vedle je ještě les o ploše cca 1 – 2 čtvereční kilometry plný různých soch, kamenných uměleckých děl a dřevořezeb. Všude vládne úžasná atmosféra, pokud existuje ráj, je to právě tady viz. foto. Po ochutnávce místních specialit si jdu ještě projít les a podívat se na zvířátka. Mají tu hromadu koz i kůzlátek, ovečky, dokonce lamy, osly a nějaké ptactvo. Vše je možné procházet buď skrz, nebo pozorovat z chodníčků mezi stromy ve výšce kolem tří metrů. Nakonec mě potrkal beran, který se na mě už delší dobu divně koukal, když jsem se otočil, už letěl. Naštěstí to byl chcípáček asi do výše kolen, takže bez následků.

Sedám na kolo a frčím na sever. Za chvilku jsem na lotyšské hranici a koukám, je-li zde něco zajímavého. Zaujalo mě především to, že mají nedaleko rezervaci zubrů a divokých koní. Vydávám se tedy ještě do 10 km vzdáleného města Rucava, kde je jakési infocentrum. Po asi dvou kilometrech to chci vzdát, poněvadž cesta je rozsekaná až hanba. Nakonec se střídá po cca 2 km kvalitní asfalt s hrůzou a naopak. Do města dojíždím, infocentrum je ovšem samoobslužné – systém tady je leták a tamhle jsou dveře . V krámě kupuji 2 plechovky místního piva a celkově se nemohu zbavit dojmu, že je tu něco špatně – obchod vypadal jak z předminulého století ( ale dalo se v něm aspoň platit kartou, ) na ulici se motá somrák, všechno působí poměrně chudě a zanedbaně, ani silnice nejsou žádná sláva. Pouze měnu mají velmi drsnou – za 1 LAT je asi 36 korun. Nakonec se rozhoduji, že kouknu na zubry, jestli to bude možné, a podle pobřeží se vrátím. Jedu dál na sever po hlavní silnici, která vede cca 10 km od moře, zubři mají být směrem k moři. Nakonec největší evropské suchozemské živočichy skutečně vidím, byť zpoza ohradníku ze vzdálenosti asi 300 metrů. Na druhou stranu, zubr by mohl být horší jak beran.

Zubři

Od rezervace pokračuji k moři, když cestu přehrazuje brána. Nápis nezakazuje vstup, ale říká, abych za sebou zavřel. Dovnitř se sice dostanu, ale pochybná cesta vede podle jezera, které je ochrannou zónou pro ptactvo ( toho je v pobaltí hodně, symbolem těchto krajů je čáp.) Jelikož se blíží tma, delší dobu mě sužují komáři a okolo bažin a jezer to nebude lepší, raději hážu zpátečku a vracím se do Litvy po silnici. Kolem desáté překračuji hranice, dojíždím do města Šventoji, místo na pláž jsem to trefil do přístavu, místní milicionář neovládá angličtinu, tak to zkouším „severovýchodní slovenčinou“ – to už se chytá a vysvětluje, kudy na pláž. Ještě si vychutnávám úplněk a hurá do pelechu.

Dojmy z Lotyšska:

1. Cenově vypadá přijatelně
2. Proti Litvě ( která působí srovnatelná třeba s Polskem a o kousek za námi ) mi Lotyšsko připadá jako nebe a dudy. Je třeba dodat, že ani z jedné ze zemí jsem neviděl reprezentativní vzorek, nicméně Lotyšsko vypadá skutečně VÝRAZNĚ chudší a zaostalejší. Ze zemí, které jsem navštívil, bych si ho dovolil zařadit na úplný chvost, například daleko za Ukrajinu. Město vylágrované, silnice první třídy taky. Silnice nižších tříd již ani neměly asfaltový povrch a na naloženém kole nebyly moc dobře průjezdné.
3. Nedostal jsem se k moři a otočil jsem se asi 35 km před centrem západního Lotyšska Liepájou – je možné, že pokud by byl člověk lépe vybaven ( terénní auto, apod., ) mohlo by být nekomercializované Lotyšsko ideální dovolenková destinace. To je ovšem pouze předpoklad.

Dnes ujeto 95 km, celkem 1288

Den patnáctý – pátek 31.8.

Ráno je mi i v teplém spacáku poměrně chladno. Zřejmě jsem podcenil večerní stravu – místo tučného jídla bylo pouze pivo a voda, a tak tělo neprodukovalo dost tepla. Anebo je prostě kosa .

Opět s prvními otužilci nabíhám do moře, dnes to subjektivně není taková hrůza, přijde mi asi o 2 cm teplejší než včera. Pak sbalím kolo a valím po nově objevené cyklostezce do Palangy. Ač jsem neviděl žádnou větev, přesto slyším křupnutí. A zase je to Drath. Říkám si, že ta frekvence chroupání se začíná zvyšovat ( to máte jak s politikem u koryta, nejdřív sem tam ouplateček, a už to jede furt.) Naštěstí je opět na straně od kazety. Tentokrát už ho vyměňuji v pohodě bez odstrojování kola a při té příležitosti zjišťuji, že ten minulý jsem zapletl špatně, tedy je to možná příčina i tohoto křoupnutí. Hned v Palanze kupuji 5 dalších, musím se smát svojí ruštině ( až dodatečně jsem vylovil z paměti, že místo v pogodě se dá říct charašo, a napičisticky lze volně přeložit jako plocho), ale dráty mám. Konečně navštěvuji i jantarové muzeum, nakoupím hromadu jídla a pomalu se přesunuji do Klaipédy. Cestou si dávám několik koupaček, jelikož si uvědomuji, že jedinou válečku u vody jsem zažil na Rujaně ( a to bylo asi 20 minut, ) tak se nechci honit a na obludárium se kouknu ráno.

Fotky z Lotyšska a Litvy:

Země zaslíbená …

Ne každá cyklostezka je hladká a dokonalá.

I Jawičku tu mají.

Místní kéňa.

Slalomový kůň v Lotyšské vsi.

Lama v pivovaru

Lotyšsko

Muzeum jantaru.

V Klaipédě ještě navštěvuji pivovarskou prodejnu a restauraci s internetem, načež vyrážím hledat nocleh. Když přijíždím k vodě, dochází mi, že když je po celé délce města přístav, pláž se bude hledat těžko. Jedu tedy zkusmo za kolonou aut s vírou, že frčí někam na městskou pláž, až dojíždím na obrovskou betonovou plochu u vody, kde mladíci o půlnoci machrují, kdo má auto vytuněnější. Parčíky v okolí zavrhuji pro zvýšený počet opilců a příslušníků místní Bezpečnosti. Ale kam se ukrýt uprostřed dvousettisícového města? Hřbitovy na mapě nejsou, jen asi 3 km od centra začíná jakýsi parčík. Tam nakonec stavím pro jistotu stan, protože padlo pár kapek, což se ukazuje jako správná volba. Dobrou noc milé děti.

Dnes ujeto 55 km, celkem 1343

Den šestnáctý – sobota 1.9.

Ráno vstávám trochu s těžší hlavou, zřejmě mi ve stanu cirkulovalo méně vzduchu, nebo v žilách více piva. Skáču na kolo a frčím k přístavu. I tady mají několik mostků, kde se střídají lodě s ostatní dopravou, ovšem mechanizace ještě není taková jako v Německu, proto je roztáčí 2 podivní týpci klikou. Připomíná to trochu bránu do Mordoru v Pánovi prstenů, kterou podobně otevírá několik oblud. Za chvilku je hotovo, přejíždím kanál, ale nikde nevidím prostor pro přistání převozníka. V tu chvíli přijíždí, ale na druhé straně Daugavy. Zanadávám si, že v mapě to mají blbě, vracím se k nejbližšímu mostu přes řeku, přívoz má naštěstí větší intervaly, tak ho stíhám. Místní motorizovaný Cháron mi umožňuje se nalodit, za slabé 3 minuty jsem na druhé straně zátoky, tedy již na Kuršské kose. Zjišťuji, že tady zdaleka nejsem nejpomalejší vozidlo. Automobilová doprava je zde regulována poplatkem, užívá se tu proto hodně kolo, pěškobus a poměrně často i kočár tažený koňmi. Přijíždím k mořskému muzeu, které je celé obehnáno vodním příkopem s kachnami a jednou labutí. Rozbaluji si tam svačinku, když mě vyruší podivné funění – a v příkopu se vynořuje roztomilý fousatý tuleň! Jsou tam dokonce dva, tak chvíli před otevíračkou trávím jejich pozorováním. Jsem i svědkem krmení, kde se o ryby perou s kormorány a to je opravdu parádní zážitek.

Přímo v areálu mají tučňáky, dva druhy lachtanů a především obrovské lvouny, vodní savce vážící i 400 kg. Mám možnost sledovat i jejich drezůru. Z ryb zaujmou především velicí jeseteři a pravděpodobně vyzy (ani z jednoho jazyka jsem to nedokázal přeložit.) Jinak je v muzeu spousta modelů lodí a především typů kotev. V zásadě by se to dalo shrnout jako výstava kotev. Když jsem prošel asi desetinu typů, přestalo mě to bavit, zvedl jsem kotvy a vyrazil na jih.

Kurská kosa je stokilometrový poloostrov, široký pouze 400 – 2000 m. Jak ruská, tak litevská strana je národním parkem a navíc v seznamu UNESCO. Co se týče nejsevernější čtvrtiny poloostrova, dá se řez ze západu na východ charakterizovat takto. Písečná pláž baltského moře, pak vysoká zatravněná duna( 15 m, ) za ní cyklostezka, dále ve středu poloostrova je ještě vyšší zalesněná duna (25m,) a nakonec pobřeží kuršského zálivu. Cyklostezka má celkem slušný, většinou i asfaltový povrch, zajímavostí jsou pláže, které jsou rozdělené na 4 typy – mužské, ženské, společné (tyto typy jsou plavkózní) a nudistické. Tohle rozdělení jsem vůbec nepochopil – jestli je Litva tak konzervativní, že se nesmí koupat společně v plavkách rozdílné pohlaví, tak co tam dělají nudapláže? Další možnost se nabízí, že rozdělení je kvůli turistům z různých kulturních oblastí, těžko říct. V chladném větrném počasí vypadají všechny pláže stejně – prázdně. Cestou potkávám partu opravujících domorodců, jednomu z nich prasknul řetěz. Chci jim půjčit nýtovačku, ale vysvětlují mi, že tady se řetěz rozpojuje pomocí dvou kamenů. Aspoň jim pomůže moje spojka na řetěz, doufám, že pak někde nebude chybět mně. Grupa je vesměs z Kaunasu a jezdí vždy první sobotu v září z Klaipédy do Nidy, tam se trochu společensky upraví, a druhý den frčí zpět. Po dvou týdnech cestování tedy přichází první doušek tvrdého alkoholu, jakési místní brandy a musím říci, že jemňoučké a vynikající. Loučíme se, já se cestou na centrálním kopci snažím vylézt na jakousi rozhlasovou věž, ale asi v polovině už mi vítr opravdu není příjemný, konstrukce sice vypadá pevně, ale vychutnávám si krásný výhled na Klaipédu a moře i z poloviny. Cestou dál opět dojíždím zmíněnou partu, jak si vesele svačí spolu s dalším asi čtyřicetihlavým davem, tak mi během lahve vodky vysvětlují, že tohle je teprve jejich kompletní sestava. Až mě překvapuje, jak i starší lidi umí velmi slušně anglicky, to u nás pravidlem není. Navíc kvalita alkoholu se vůbec nedá srovnat s naší (vodka byla ukrajinská,) a rázem si uvědomuji, že svým abstinenčním putováním o řadu věcí z folklóru přicházím.

Severní čtvrtina kosy končí vesničkou Juodkranté, kde si v hospodě dávám výborného úhoře – za ty prachy toho pochopitelně moc nebylo, ale byl skutečně luxusní. Ve stánku si ještě kupuji uzenou rybu – z názvů sice vůbec nejsem moudrý, tak se pak nechám překvapit. Ryby se tu neudí jako u nás, ale rozbalené. Maso je přesto velmi šťavnaté, v marinádě jsou navíc mikroskopické kousíčky cibule, česneku, možná i zázvoru.  Když rybu zkouším sbalit do původní podoby, vypadá to na makrelu, ale skutečně mňamka.

V podvečer přijíždím do Nidy. Tato metropole Kuršské kosy se skládá ze tří částí, celkem mají asi 1500 obyvatel. Nejznámější postavou je Thomas Mann ( pro ty mladší – to není ten útočník či ofenzivní záložník z Bayernu – to je Thomas Müller, ) laureát Nobelovy ceny za literaturu. Sice se tu ani nenarodil, ani tu trvale nežil, ale měl zde své letní sídlo a jeho slavný pouštní román Josef a bratři jeho vznikl právě na dunách okolo Nidy. V jeho domě je dnes malé muzeum. A právě duny jsou hlavní atrakcí nejjižnějšího litevského cípu na poloostrově. Tam se vydám zítra.

Večer v Nidě praská další drát, intervaly výměn se skutečně zkracují. Kolo už opticky zase začíná trochu házet, lehce mi dře i o brzdu, tak ho provizorně aspoň přicentrovávám a brzdu prozatím odpojuji – vždyť jedu po rovině. V obchodě zjišťuji další zajímavou skutečnost – litevské zákony zakazují v den 1. září prodej veškerého alkoholu (i piva.) Jelikož je to v podstatě hlavní zboží v litevských obchodech, je většina regálů obehnána řetězy a před sebou jsem viděl, jak chlapík musel láhev piva vrátit. Těžko říct, je-li to kvůli školním dětem ( škola začíná v Litvě 1.9. bez ohledu na víkendy, ) nebo kvůli lidem, co chtějí slavit příchod září. Hospody ovšem normálně fungují, včetně alkoholu.

Je už tma, přespat chci na druhé straně kosy u moře. Tlačím kolo lesem do kopce podle šumění, ovšem asi šuměl spíš les a moře nikde. Nakonec se motám i přes nějakou zahradu, ale stále se snažím držet směru. Doufaje, že ruskou hranici jsem ještě nepřekročil, pokračuji dál. Nakonec překračuji hlavní silnici a po více než půlhodinovém putování dorážím k moři. Fouká silný vítr, moře je rozbouřené, ale zas tak studené není. Jelikož se potřebuji po předchozí noci pořádně provětrat, lehám si za kolo na návětrné straně vrcholku duny. Vypadá to tu trochu jako brána do pekla – z jedné strany ječící vítr a vlny, z druhé úplněk a ze třetí to vypadá, že šmíruje otáčející se světlo, zřejmě již z ruské hranice – vypadá jak Sauronovo oko. Tyto okolnosti mě však nijak nerozhazují – uléhám a těším se na sladké sny.

Dnes ujeto 69 km, celkem 1412

1.část deníku

2.část deníku

4.část deníku